V době, kdy MOONSPELL již opustili svůj dřevní doomový styl a experimentovali na albu „Sin/Pecado“, se trochu tajemně objevil projekt DAEMONARCH. Samozřejmě se brzy roznesly zprávy, že za tímto projektem jsou právě hoši z MOONSPELL. Dohady pak ukončilo vlastní vydání alba „Hermeticum“. Z obálky se mračil samotný Ribeiro a Century Media pro jistotu zohyzdili hezky temný digipak červenou nálepkou s upozorněním, že tohle album je opravdu od členů MOONSPELL.

V těchto kulisách se pak nabízela otázka, co to ti Portugalci vlastně zkouší, chtějí si snad otestovat nějaké experimenty a nepokazit si přitom fasádu vlastní skupiny? Jenže stačil pohled na tracklist, a bylo jasno, že tady to bude nějak jinak, když tam mezi skladbami trůnila „Call From The Grave“ od BATHORY. Pak už nebylo tak překvapivé, že se z desky na fanoušky vychrlila brutální sekaná převážně v blackmetalovém stylu, pouze v celkem neotřelém agresivně důrazném zvukovém balení. Bylo tedy jasné, že hoši si prostě potřebovali pořádně upustit páru a využili k tomu kolbiště, které jim v podstatě nebylo až tak cizí. Vrátili se totiž až někam ke kořenům kamsi k okamžiku, kdy se MOONSPELL rodil z folk blackmetalových MORBID GOD.

Pokud říkám, že DAEMONARCH jsou vlastně MOONSPELL, pravda to není úplná, chybí totiž bubeník, který byl pro účely tohoto projektu nahrazen automatem. Studeně klepající rytmika dala skladbám pevný základ, nad kterým se pak rozpoutalo to správné peklo. Ono to ani nemohlo být jinak, pokud uvážíme fakt, že zde Ribeiro plně zhmotnil svou posedlost okultní tématikou, kterou se jako mladý netajil. Vždyť to ovlivňovalo lyriku a vlastní formu vokálů i u samotných MOONSPELL. Pro „Hermeticum“ prý vytáhl ze šuplíku své rané satanistické texty, v kulisách DAEMONARCH nechal vystoupit na povrch bestiálnější podobu své osobnosti a do vokálu se opřel s náležitou krutostí. Zkombinoval hrdelní i chraplavý řev s hrubým ječákem, a přestože mu hlas ochraptěle rezonuje i přetíženě vibruje, je stále pevný a stabilní.

Stejně jako vokál jde ke kořenům i vše ostatní a otvírá se nám tak pohled do alternativní reality, ve které by se MOONSPELL pustili blackmetalovou cestou, která se jako jedna z možných nabízela ještě v době vydání debutu „Wolfheart“. Není tedy až tak překvapivé, že si to pánové chtěli aspoň trochu zkusit a oprášit inspirace z kořenů blackmetalu, což je možná důvod, proč se mi trochu zvláštně při poslechu vždy vybavovala naše domácí legenda MASTER'S HAMMER, především pak jejich nadčasová deska „Ritual.“. Nesnažil jsem se sice nikdy hledat, v čem se obě alba podobají, ale vždy jsem to vnímal jako fakt, díky kterému je poslech „Hermeticum“ o to příjemnější.

Pompézní a hymnické pasáže jsou možná právě tím výrazným prvkem, díky kterému, v kombinaci a temným zvukem a chrčivým vokálem, získává album auru oné mrazivé atmosféry, kterou do své hudby dokázali dostat i MASTER'S HAMMER. Nejzjevněji to je cítit ve skladbě „Corpus Hermeticum“, kde je zkoncentrováno snad vše, co se tu více či méně objevuje na zbytku alba. Drsná blacková smršť, orchestrální epická pasáž, sólové party, zpomalení a změny temp, uvolněné místo, kde se v plné zřetelnosti objeví i basová linka, jinak z velké části utopená v zahuštěném zvuku.

Přestože je „Hermeticum“ jednoznačně albem rychlejším a energičtějším než cokoli od MOONSPELL, jisté ozvuky gothic-doomových poloh se stále objevují. Jednak v rytmech a tempech, které občas sklouznou do utahanější polohy, nebo i v atmosféře, která ze skladeb čiší. Například hymnická „The Seventh Daemonarch“, kde jako bych slyšel i vlivy starých TIAMAT, je toho zářným dokladem. Podařilo se tak skloubit ono syrové blackové řádění s charakteristickou depresivní podobou typickou pro MOONSPELL. Neklidnou a ponurou atmosféru pak umocňují různé klávesové party, samply a další efekty, které ale nijak nevystupují z celkové zvukové formy a stávají se nenásilnou a samozřejmou součástí hudby. Pokud bychom chtěli za každou cenu hledat nějakou skladbu blízkou vlastním MOONSPELL, pak by to byla jednoznačně závěrečná „Hymn To Lucifer“, kde se projevuje až dusivě se převalující rytmus i charakteristická moonspelovská melodika. Provedení je ale i zde za hranou směrem k celkovému vyznění alba.

Komplexnost a ucelenost stojí nad vším a skladby nejsou jen souhrnem nástrojových partů, ale vlastně se chovají jako soběstačné bytosti, u kterých nikdo nemusí řešit, zda jsou poskládány tak jako Frankensteinovo monstrum z částí několika rozdílných těl, v tomto případě několika stylů. Při poslechu prostě vnímáme hudbu jako živoucího tvora, který buď svoji životaschopnost obhájí, nebo se propadne do nemilosrdné smrti zapomnění. DAEMONARCH se podle mě podařilo svou životaschopnost obhájit a i dnes se dá s klidným svědomím pohlížet na album „Hermeticum“ jako na sice svérázný a značně vybočující artikl od MOONSPELL, bez kterého by ale portfolio této portugalské kapely nebylo kompletní.